Ještě jednou jsem dnes pro živení sdílela 1. část rozhovoru s velmi renomovaným americkým politickým expertem, historikem a odborníkem na střední a východní Evropu, který svou kariéru, dnes jako osmdesátník, ukončil ve funkci amerického velvyslance v Německu, Johna Kornbluma, pro deník WELT. Ten rozhovor s ním neudělali náhodně, má v tuto chvíli svou roli. Pokud se vám už dnešní mé znovusdílení  neukáže, lze si nalistovat na mé zdi 31.1.23.  Zde tedy další kousek pokračování z článku pod titulkem: Nemáme jinou volbu. Současný pořádek v každém případě zkolabuje.

 

Otázka WELT: Za zmínku stojí rady mnoha expertů, kteří Německu doporučují, aby v Evropě převzalo vůdčí roli. Co si o tom myslíte, když přece i teď, v případě pomoci Ukrajině, je zřejmé, že Německo ani nechce vést a ani to neumí?

 

Kornblum: Já proti tomu všude jak můžu argumentuji, protože za prvé jde o vojenské vedení a za druhé jde o otázku, zda by jiní Evropané byli vůbec z většího německého vlivu nadšeni. V zákulisí Německo každopádně praktikuje po celá desetiletí silné řízení  zbytku Evropy a i samotné Ameriky. Kohlův unilaterární tlak na německé sjednocení toho je dobrým příkladem. Jen si vzpomeňme, jak se Německo chovalo, když se jednalo o euro, jaderné zbraně, energetickou politiku, zacházení s uprchlíky nebo obchodování s Čínou. Na tom je přece vidět, s jakou razancí Němci umějí prosadit své německé metody. 

 

Stejné kritické komentáře je však možné slyšet i o americkém vlivu. Merkelová dokonce jednou prohlásila, že Německo je Amerika Evropy. Kdo je pak ale skutečným stabilizačním faktorem v Evropě? Samozřejmě samotná Amerika. 

 

WELT: Co je největší problém Německa a co je největší omyl EU v očích amerického diplomata jako jste byl a dodnes jste Vy?

 

Kornblum: To, že se Němci nevymanili z francouzských obav, když se v 90.letech jednalo o integraci evropské obrany do NATO. To je největší chyba Němců za posledních třicet let a pro nás Američany zklamání, že jste nás nechali na holičkách. Na tuto hořkost narážíme často ve vyjádřeních amerického vedení. Když Evropané podepisovali Maastrichtskou smlouvu 1992, nepochopili, že potřebují novou koncepci pro dobu po studené válce. 

 

Ignorovali fakt, že se USA už v Evropě dávno staly vůdčí silou. Že je tedy třeba vidět evropské cíle vždy v úzkém propojení s USA a společně, jako  západní společenství, usilovat o společné cíle. Evropské cíle nemají směřovat k plánování vlastní antistruktury vůči NATO. Kdyby to bývali Evropané pochopili, mohlo se po roce 2010 zabránit snižování počtu amerických jednotek v Evropě a Putin by byl v Evropě konfrontován s úplně jinou vojenskou situací. 

 

Budoucí otázka pro Evropany a jejich přátele bude: Proč už nemůže být spojená Evropa konečnou tečkou za minulostí? Proč dnes musí žít více než 500 milionů lidí  ve stagnující, bezmocné Evropě plné strachu? 

 

WELT: Co to znamená pro Západ a jeho vizi, Západ, který, jak někteří kritici tvrdí, není vnitřně ani co se obranyschopnosti týče schopen dostatečně odolávat a zdá se, že se ocitl v krizi svých hodnot?

 

Odpověď: Pro západní svět, který stojí před enormními výzvami, má mentální, dokonce duchovní zdraví našich společenství centrální význam. Nejdřív to pozitivní: Po roce 1990 se vytvořilo společenství se skoro jednou miliardou lidí, kteří se přihlásili k zásadám svobody a tolerance. Západní "provozní systém" umí prostě mnohem lépe zacházet s výzvami digitalizace, globalizace a vzájemné propojenosti než jakýkoliv jiný. Přesně tahle jeho schopnost zlobí Putina, ne NATO. Pro Putina se svět pohybuje směrem od Ruska. A on na to zná jenom jednu reakci. Útlak. 

 

Druhá dobrá zpráva je: Žádnou jinou volbu nemáme. Současná podoba světa v každém případě kolabuje. Všichni, i Evropané, budou donuceni se změnit. Otázkou pouze je, zda naše instituce a jejich vedení této výzvě již dorostly. Protože ta špatná zpráva je: Tyto změny budou zásadní, destruktivní a rozvratné. 

 

Ten rozhovor ještě pokračuje, ale skoro bych řekla, že by to mohlo stačit.