Vytkli si Mohamedáni za účel podrobiti své moci veškeré obydlené země
Autor: Redakce | Publikováno: 19.10.2024 | Rubrika: Evropa
Ukázka z nově vydané publikace Válka slovansko-muslimská - Část první: Dějiny tureckého panství v Evropě představují se nám co dlouhá řada krvavých zločinů a neslýchaných ukrutností, jež sveřepý Turek na potupu veškeré evropské civilizaci na ubohých křesťanech již od té doby páše, kdy bylo toto barbarské plémě křesťanské národy v jihovýchodní části Evropy sobě podmanilo, a všeliké pokusy těchto utiskovaných národů, aby se z toho nesnesitelného jařma vymanili, jakož i pokusy křesťanských států v Evropě, k témuž účelu směřující, – to vše se zahrnuje v ponětí tak zvané „východní otázky“.
Ukázka z nově vydané publikace Válka slovansko-muslimská - Část první: Dějiny tureckého panství v Evropě představují se nám co dlouhá řada krvavých zločinů a neslýchaných ukrutností, jež sveřepý Turek na potupu veškeré evropské civilizaci na ubohých křesťanech již od té doby páše, kdy bylo toto barbarské plémě křesťanské národy v jihovýchodní části Evropy sobě podmanilo, a všeliké pokusy těchto utiskovaných národů, aby se z toho nesnesitelného jařma vymanili, jakož i pokusy křesťanských států v Evropě, k témuž účelu směřující, – to vše se zahrnuje v ponětí tak zvané „východní otázky“.
Již r. 628 dle našeho letopočtu učinil Mohamed, zakladatel mohamedánského náboženství, k byzantinskému císaři v Cařihradě vyzvání, aby přijal jeho novou víru, tak zvaný „islam“.
Zároveň také ustanovil tento „veliký prorok“ za hlavní zásadu svého učení, že musí jeho „věřící“ proti všem pohanům, aniž by měli jinak příčinu s nimi válčiti, tak dlouho bojovati, až přijmou jejich náboženství, ale křesťanům a židům aby se nechalo na vůli buď se podrobiti a odvádět roční poplatek anebo přijmou islam.
Od té doby vytkli si Mohamedáni za účel podrobiti své moci veškeré obydlené země a záhy také se v nich vzbudila touha po dobytí Cařihradu, jakožto „zlatého klíče“ k evropským zemím a k opanování balkánského poloostrova, neboť jest Cařihrad hlavním bodem, přes který vede cesta z Asie do Evropy a naopak.
V čele výbojných Mohamedánů stáli nejprve Arabové, kteří ze severozápadního pobřeží Afriky do Španělska se přeplavili a dobyvše u Xeres de la Frontera roku 711 skvělého vítězství celé Španělsko sobě podmanili. Pak vtrhli také do Francie a zastavili se na svém vítězném pochodu teprve u Poitiers, kdež je slavný rek Karel Martellus roku 732 v krvavé bitvě na hlavu porazil.
Rokem 820 začali Arabové také jižní Itálii napadati, zvláště ostrov Sicílii, kterého se skutečně zmocnili a z něhož byli teprve od Normanů zase vypuzeni.
Svůj první útok na Cařihrad započali však již roku 668, chtíce byzantského císaře obléháním města přinutit, aby se jim vzdal; ale tento první pokus byl marný.
Od konce 11. až do konce 13. století podnikali křesťanští národové v západní Evropě křižácké války, které měly za účel zlomiti moc Mohamedánů, která se čím dál tím více vzmáhala. Ale již tenkrát vystoupilo na jeviště plemeno sveřepých Turků, kteří víru Mohamedovu ještě s větší ukrutností na vše strany rozšiřovali.
Vlastním zakladatelem osmanského panství byl Orhan, který měl své sílo v Malé Asii v městě Bursa. Orhan dobyl dvou nejdůležitějších pevností na hranicích byzantské říše, totiž Nikomedie (r. 1327) a Nicaee roku 1330. Sám se nazval padišahem (panovníkem) a bránu u svého paláce jmenoval „vysokou branou“ – a „Vysokou branou čili portou“ se pak vůbec nazýval jeho dvůr a jeho vláda. Vzal si za manželku dceru císaře Jana VI. Kantakuzena, měl pak příležitost poměry byzantské říše blíže seznati a již také počal snovati plány, jak by mohl tuto říši sobě podmanit.
Jeho syn Soliman podporoval sice císaře Jana VI. Kantakuzena, kterýž se svým spolucísařem Janem o samovládu zápasil, a poslal mu na pomoc 10 000 jezdců; ale při té příležitosti se zmocnil důležitého města Gallipole a jiných opevněných míst.
Mladší syn Orhana, Murad I., pokračoval v započatém díle svého otce dále a dobyl v Evropě mnoha hradů a měst, zejména Demotyky, Drianopole a Plovdiva (r. 1362), která byla nejznamenitější.
Marné byly roku 1363 všecky pokusy Uhrů, Srbů a Valachů, kteří si chtěli tato dobytá místa zase z moci vyrvati, neboť byli poraženi v bitvě na řece Marici. Murad na to vyhlásil roku 1365 Drianopol za své evropské sídlo a rozšiřoval své panství čím dál tím více a sice na sever i na západ.
Srbský král Vukašín byl poražen roku 1370 a přišel o život a bulharskému panovníku Konstantinovi byl uložen poplatek, kterého se však tento již r. 1371 zase hleděl zbaviti, postoupiv sultánu Muradovi Kjustendže.
Roku 1382 podmanil sobě Murad také všecka města kolem rodopského pohoří jakož i velké město Sredec (Sofia).
Vidouce nyní, že se na ně valí velké nebezpečí, spojili se Srbové s Bulhary a porazili r. 1387 turecké vojsko. Nyní sebral Murad ještě mnohem větší sílu vojska, postavil se mu sám v čelo a dobyl r. 1389 města Nikopole na Dunaji a tím celé Bulharsko, pak vrhl se na Staré Srbie a srazil se dne 15. června 1389 v památný den svatého Víta (srbsky Vidov dan) na Kosovu poli s carem Lazarem.
Murad byl sice od srbského reka Miloše Obiliče proboden, ale jeho syn Bazajet dobyl přece rozhodného vítězství. Car Lazar byl sťat a s ním velký počet srbských velmožů.
Touto bitvou byl učiněn konec srbskému carství a od té doby byli srbští despotové, jak se nyní srbští panovníci nazývali, tureckým padišahům podrobeni, museli jim dávat poplatky a pomáhat jim ve válkách svým vojskem.