Vznik islámu a invaze muslimů do Středomoří málem zničily evropskou civilizaci. Jen taktak na severu tehdejšího civilizovaného světa se zachránily zbytky civilizace, které pak položily základ pro naší dnešní společnost. Popisuje to belgický historik Henri Pirenne:

 

Řád světa, který přetrval vpády Germánů, nedovedl přežíti nápor islamu. Nápor ten s živelnou silou světové pohromy vrhl se v cestu dějinnému vývoji. Ještě za života Mohamedova (571 – 632) nikdo nemohl toho čekati, ani se na to připraviti. A přece stačilo nemnohem více než padesát let k tomu, aby se islam rozšířil od moře Čínského k okeánu Atlantickému. Nic nedovedlo mu odolati. Na první ráz vyvrátil říši perskou (633 – 644), postupně odňal říši byzantské Syrii (634 – 636), Egypt (640 – 642), Afriku (643 – 708) a vnikl do Hispanie. Vítězný postup islamu zastavil se až na počátku osmého století, kdy na jedné straně zdi cařihradské (r. 717) a na druhé vojsko Karla Martela (r. 732) zlomily jeho hlavní útok, vedený obchvatem proti oběma křídlům křesťanstva. 

 

Výbojnost islamu byla tím vyčerpána, ale tvářnost země byla se již změnila. Náhlý náraz islamu zničil antický svět, bylo veta po středozemním společenství, v němž spojeny byly jeho síly. Ono známé a takořka přátelské moře, které spojovalo všechny jeho končiny, stalo se nyní hradbou mezi nimi. Od staletí na jeho březích býval život, alespoň v základních rysech stejný, bývaly tu náboženství, mravy a názory stejné nebo velmi podobné. Vpád barbarů od severu na tom nic podstatného nezměnil. Nyní však náhle země, v nichž civilisace se zrodila, byly mu vyrvány. 

 

Kult prorokův nastoupil na místo víry křesťanské, mohamedánské právo na místo práva římského, řeč arabská na místo jazyka řeckého a jazyka latinského. Středozemní moře bývalo jezerem římským, nyní největší jeho část stala se jezerem arabským a, jako dříve spojovalo, nyní oddělovalo východ a západ Evropy. Pouto, které ještě pojilo říši byzantskou ke germánským královstvím na západě, bylo zlomeno…

 

Tento nesmírný význam, jejž měl pro západní Evropu vpád islamu, nedošel ještě celkem dostatečné pozornosti.  Vskutku vpádem tím západní Evropa se octla v poměrech, jakých nebylo od nejstarších dob historie. Prostřednictvím Foiničanů, Řeků a naposled Římanů západ vždy přijímal svou vzdělanost z východu. Žil, tak říkajíc, ze Středozemního moře; nyní po prvé nucen byl žíti ze svého. Jeho těžiště, které dotud byl v pomoří, posunulo se k severu a následkem toho říše francká, jež potud konec konců hrála jen úlohu podružnou, počala rozhodovati o osudech evropského západu. 

 

Není možno viděti jen hru náhody v tom, že v touž dobu, kdy islam uzavírá Středozemní moře, vystupují na jeviště dějin Karlovci. Pozorujeme-li věci ty s vyššího hlediska, postihujeme mezi nimi souvislost příčinnou. Císařství franckému připadl úkol budovati základy středověké Evropy. Ale teprve, když byl zvrácen tradiční řád světa, mohlo splniti toto své poslání, a nebylo by bývalo k němu ani povoláno, kdyby dějinný vývoj nebyl býval takřka zvrácen vpádem islamu. Nebýti islamu, nebylo by jistě císařství franckého, a Karel Veliký jest nemyslitelný bez Mohameda. 

 

Abychom se přesvědčili, že tomu vskutku tak, stačí přihlédnouti k rozdílu, jenž jest mezi dobou merovejskou a dobou Karlovců, mezi dobou, kdy Středozemní moře zachovávalo si svůj tisíciletý dějinný význam, a dobou, kdy působení to bylo ochromeno. Po všech stránkách pozorujeme týž kontrast: v cítění náboženském, v politice, v literatuře, ve zřízení státním, v řeči, ba i v rázu písma. Ať s kteréhokoli hlediska zkoumáme vzdělanost devátého věku, jest zcela zřejmo, že vzdělanost ta se rozchází se vzdělaností starověkou, a nic nebylo by klamnější, než viděti tu jen prosté pokračování staletí předcházejících. Státní převrat Pipina Krátkého byl daleko více než pouhou výměnou dvou dynastií; značil, že dosavadní běh dějin změnil svůj směr.

 

Podrobnosti a pokračování textu v publikaci:

Úpadek a vzestup Evropy po islámské invazi