Problém Evropy je v tom, že prezident je volen davem, nikoli vybírán z těch nejlepších
O tom, proč Evropě ani zemím Koruny české nesvědčí republikánství ani konstituční monarchie. Asi nenapíšu nic nového ani objevného, ale přesto mi to v současné evropské krizi států a jejich představitelů nedá. Asi se mnou mnoho lidí nebude souhlasit, ale takový už je život. Evropa byla, od svého nástupu mezi významné kontinenty světa, až na svůj vrchol vždy přísně monarchistická. Republikou nebyl za svého největšího rozkvětu ani její předchůdce Řím a nebyla jím ani jeho pokračovatelka, Basileía Rhómaíón, neboli moderně Byzantská říše.
I když se v období formování národních států v některých zemích objevily tzv. parlamentní nebo prezidentské systémy, nedává jejich naroubování na staletími formovanou monarchistickou společnost, velký smysl. Krále i cara svými pravomocemi připomíná přitom jak francouzský, tak i ruský prezident. Pouze v uměle vytvořených národních státech, kde centrální královská moc nebyla zažita staletími a kde vládla roztříštěnost, typicky tedy v Německu a v Itálii, se lidé začali od konce 19. století vztahovat spíše k silnému šéfovi exekutivy. Velmi případně si v těchto dvou zemích počátkem již 20. století zvolili vládu „silné ruky“, autokratické a militantní vůdce Mussoliniho a Hitlera.
Proč byl Největším Čechem v r. 2005 zvolen s velkým náskokem císař a král Karel IV?
Republikánství, či prezidentství je iluze státnosti, která v zásadě neodpovídá evropské tradici. Československé prezidentství bylo hodně ovlivněné tím francouzským a bylo šité na míru „tatíčka osvoboditele“ profesora Tomáše Masaryka. I v tom bylo trochu nostalgické po „císaři pánovi“, nejvyšší státní autoritě, která ke svým rozhodnutím nepotřebuje souhlas či kontrasignaci jiných. Stejně jako to francouzské, na svém vrcholu ztělesňované jiným osvoboditelem, generálem Charlesem de Gaullem a později možná ještě aristokratem Valéry Giscardem d‘Estaign.
Problém je v tom, že prezident je volen, nikoli vybírán z těch nejlepších, a tak lidé volí Masaryky a de Gaully pouze na začátku té hry na vládu schopných. Počáteční silné osobnosti jsou postupně, na přání domácích či zahraničních hráčů, střídány těmi slabšími, zavázanými a svázanými různými koňskými handly svých loutkovodičů. A tak jsme se postupně dopracovali až k Emmanuelu Macronovi či k Petru Pavlovi, k šedým myším bez vlastní vůle i myšlenky, které mají pouze dobré ozvučení od kýmsi zaplacených médií, ale jinak sami nikdy nic nevytvořili, ani nic neznamenají. Podobně i v Německu mezitím dospěli od Bismarcka, Adenauera a Kohla až k Merkelové a k Merzovi.
A i ta kdysi velká Británie, jako by tomu všemu dávala za pravdu ze strany tzv. konstitučních monarchií, kdy má po lídrech typu Churchilla a Thatcherové, nyní premiér Keira Starmera z proletářské rodiny a předsedkyní Konzervativní strany (ano, konzervativní) rodačku z předměstí nigerijského Lagosu, Kemi Badenoch.
Často se píše o tom, že každé zřízení se živí myšlenkami, na kterých vyrostlo. Pokud tedy vyrostla Evropa na monarchiích, královských a císařských rodech, jejich autoritě a ochraně jejich poddaných, není snaha o zvolení někoho, kdo tomu typově nemůže (a často ani nesmí) odpovídat, vlastně zradou základní myšlenky evropských státních zřízení, tedy protimluvem našeho zřízení?
A tak se Evropanům, instinktivně toužím po autoritě typu historických monarchů, kteří vládli jejich předkům, dostává ve kýmsi vytvořených a režírovaných volbách pouze nových a nových šašků a biřiců z královských psinců a stájí, či pradlen z podhradí. Potom ovšem nemůže evropské zřízení nikdy správně fungovat.
EDIT v průběhu tvorby tohoto postu – v Bádensku-Württembersku se stane zemským premiérem vítěz voleb, ekologický extrémista Cem Özdemir, čerkeský muslim, po rodičích pocházející z města Tokat ve východním Turecku. Aneb představení na téma: jak to v Evropě nefunguje, doslova v přímém přenosu.