Postoj papeže Františka k muslimům

Ukázka z publikace "Možnosti dialogu mezi muslimy a křesťany", Postoj papeže Františka k muslimům: Vstup papeže Františka do dialogu s muslimy v pozici nejvyšší církevní autority katolické strany nebyl vůbec jednoduchý. Jeho předchůdce, Benedikt XVI., se dostal s muslimským světem do velmi ostrého konfliktu ohledně povahy násilí v islámu, a to hlavně díky překroucení jeho slov a jejich vytržení z kontextu v rámci jeho přednášky na Regensburské univerzitě k tématu násilí a náboženství. 

 

Papež František se od počátku svého pontifikátu zaměřil na snahu obnovit vztahy a dialog s muslimy. Jeho druhá zahraniční cesta v roce 2014 směřovala do Izraele a Jordánska, kde sloužil mši a vybízel muslimy, židy a křesťany k ukončení násilí a obnovení dialogu a bratrství. Čtvrtou zahraniční cestu, taktéž v roce 2014, podnikl papež František do Albánie, kde veřejně ocenil muslimy a křesťany za příkladné soužití v této zemi. 

 

Jedním z výrazných vrcholů této snahy papeže Františka bylo podepsaní společné deklarace s představitelem islámské univerzity al-Azhar v Egyptě Ahmedem al-Tajíbem na jejich setkání v Spojených arabských emirátech v roce 2019. 

 

Dokument nazvaný „Lidské bratrství – Společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma al-Azhar Ahmeda al-Tajíba“ zdůrazňuje, že: „Víra vede věřícího k tomu, aby v druhém viděl bratra“ a vyznává věřící „ve jménu Boha, který stvořil všechny lidské bytosti rovnými co do práv, povinností a důstojnosti a povolal je, aby žili spolu jako bratři, naplnili zemi a rozšířili na ní hodnoty dobra, lásky a pokoje“.   

 

A zároveň papež František dialog s muslimy, a nejen s nimi, neomezuje pouze na nějaké teologické diskuze či apologetické spory. Papež František vidí dialog jako cestu k společnému naplnění dobra daného Bohem ve světě a metodu, jak společně čelit problémům v dnešní době: „Většina obyvatel planety se prohlašuje za věřící, a to by mělo náboženská vyznání vést k tomu, aby vstupovala do vzájemného dialogu zaměřeného na péči o přírodu, na obranu chudých, na budování sítě vzájemné úcty a bratrství.“

 

Papež vlastně naznačuje, že přirozeným výsledkem víry v jednoho Boha je vedení dialogu a bratrství. Pak je tedy otázkou, proč v dnešní situaci, kdy většina obyvatel světa tvrdí, že věří v Boha, je ve světě stále tolik válek a zla? Je snad možnou odpovědí, že víra mnohých lidí není autenticky pravdivá? Ovšem bez autentické víry nemůže být pravdivý dialog a bratrství. Možná i proto papež František zde používá formulaci: „Většina obyvatel planety se prohlašuje za věřící,“ protože prohlašovat se za věřící nebo být skutečně věřícím jsou dva různé stavy. 

 

V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium se papež František vyjadřuje  slovy: „Postoj otevřenosti v pravdě a lásce musí charakterizovat dialog s věřícími nekřesťanských náboženství, navzdory různým překážkám a obtížím, zejména fundamentalismům na obou stranách. Tento mezináboženský dialog je nezbytnou podmínkou míru ve světě, a proto je povinností pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženská seskupení.“

 

Papež František tedy neříká, že by měli křesťané kvůli snaze vést dialog vzdát se svého přesvědčení a hodnot, aby se zalíbili protistraně, jak mu někdy podsouvají jeho někteří kritici, ale říká, že křesťané by se měli držet pravdy, ale s láskou pokoušet se o oslovení protistrany a vedení dialogu s ní, protože je to jediná cesta jak dojít k míru a mír mezi lidmi je to, co chce Bůh. 

 

Papež František ovšem také poukazuje na to, že dialog je propojen i s misijním posláním katolické církve, tedy že cílem dialogu není synkretismus, ale vzájemné poznání, pochopení druhých a ukázání katolického stanoviska a víry, tedy splnění i misijního poslání církve: 

 

„V tomto vždy vstřícném a srdečném dialogu netřeba nikdy přehlížet podstatnou souvislost mezi dialogem a hlásáním, které vede církev k tomu, aby udržovala a zintenzivňovala své vztahy s nekřesťany. Smířlivý synkretismus by byl v konečném důsledku totalitarismem těch, kteří usilují o usmíření bez ohledu na hodnoty, které je přesahují a jimiž sociální rozměr evangelizace nemohou libovolně disponovat. Pravá otevřenost implikuje nejen věrnost svým nejhlubším přesvědčením a jasnou i radostnou identitu, ale také ochotu ‚chápat druhé… s vědomím, že dialog může každého obohatit‘. Nepotřebujeme diplomatickou otevřenost, která všemu přitakává ve snaze vyhnout se problémům, protože by to byl způsob, jak bychom druhého podváděli a upírali mu dobro, které jsme přijali jako dar, jenž se má velkoryse sdílet. Evangelizace a mezináboženský dialog si ani zdaleka neprotiřečí, ale vzájemně se podporují a živí.“

 

Papež tedy nepopírá misijní poslání církve, jak mu podsouvají někteří jeho kritici, ale naopak zdůrazňuje, že misijní poslání je nerozlučně spojeno s dialogem a navzájem se obohacují a pomáhají si. Podle papeže také vedení dialogu nesmí být snahou o synkretismus či nějakou formu splynutí ve snaze za každou cenu odstranit rozdíly a odlišnosti. Ale dialog také nesmí být pouhou formalitou, diplomatickou zdvořilostí, která se vykonává jen tak pro „obraz“ a ne na základě skutečné snahy o dialog, ale například jen kvůli snaze vypadat dobře ve společnosti či jen naplnit tužby společnosti po „obrazu“ vedení dialogu. 

 

Podrobnosti a možnost zakoupení zde.