Významný americký politik kritizuje EU za neochotu vstoupit do otevřené války s Ruskem po vzoru USA
V deníku WELT vyšel dnes delší rozhovor, který by neměl být opominut. Část jsem přeložila, část snad ještě přeložím a dám k dispozici. John Kornblum, s nímž je veden rozhovor u příležitosti jeho brzkých osmdesátých narozenin, je jeden z nejzkušenějších renomovaných expertů na transatlantické vztahy a je právem označován za jejich architekta. Řadu let byl rovněž velvyslancem USA v Německu a v roce 1987 vložil do proslovu prezidenta Reagana známou větu: "Mr. Gorbačov, tear down this Wall!" Z rozhovoru nepřekládám úplně všechno.
Na otázku, zda válka na Ukrajině není vyhlášením bankrotu nedostatečné vojenské úderné síly EU, která jen mluví o tom, že chce být "mírovou silou", ale bez NATO a Ameriky nejde nic, odpověděl:
"Vaše otázka se dotýká jednoho z nejcentrálnějších rozporů v transatlantických vztazích. Je naším cílem mír, nebo bezpečnost? Mír je nepřítomnost války, aniž by se zdůrazňovaly hodnoty nebo suverenita. Bezpečností je myšlena ochrana země a jejího obyvatelstva se všemi jejími hodnotami a jejím Way of Life.
Po hrůzách 20. století prohlásili Evropané za svůj nejdůležitější cíl mír. Existují mírová hnutí, mírové strategie a mírové akademie. EU se dokonce nazývá "mírovým projektem" a staví tak mír ještě před bezpečím pro demokracii, před toleranci nebo spravedlnost. Naproti tomu je Amerika kontinentální země, která svou bezpečnost, své hodnoty a svou nezávislost chce chránit. Začínáme obranou a na ní stavíme naše strategie. Když jsou ale Evropané konfrontováni s někým, kdo žádný mír nechce, potom se jejich strategie zhroutí. Jak se to stalo s Putinem.
Po třiceti letech mírového programu zůstala Evropa dvakrát, v Bosně a teď na Ukrajině, vůči kalkulované vojenské agresi v roli bezmocně přihlížejícího. Ve své kariéře jsem byl často konfrontován s Evropany, kteří odmítali americký pohled na obranu. Teď už to tak často neslýchám. Když někdy mluvím o tom, že potřebujeme nový narativ pro Atlantické společenství, pak to v první řadě znamená harmonizaci diferencí mezi obranou a mírem. Čas na to uzrál již dávno.
Evropa se v této nové době nemůže vzchopit k aktivitě, pokud se bude pořád jen považovat za projekt k překonávání minulosti. Musíme si konečně jasně přiznat, že jsme sami se sebou a s naším západním světem spokojení a musíme hledět dopředu. .......
.....Podle mého názoru má Německo a Rusko pořád ještě víc společného, než bychom si mysleli. Především proto, že obě země žily několik set let jaksi mimo mainstream evropské politiky a kultury. Zažil jsem to já sám: Když se setkají Rusové a Němci, je tu vždycky pocit společné identity - proti velkým atlantickým silám.
Mnoho Američanů mimochodem nesdílí velmi rozšířený evropský názor, že mír v Evropě údajně není možný bez Ruska. Mám proto obavy z německého chování vůči Rusku? Ano, mám. Berlínská vláda tak nějak pořád ještě nepochopila, o co dnes jde. Když sociální demokraté mluví o ukrajinské politice svého kancléře, používají rádi slovo chytrost. Díky politice Olafa Scholze, říkají, se z NATO nestane válečná strana a Putin neodpálí jadernou zbraň. To mi skutečně vadí. To má být solidarita? USA daly na vyzbrojení evropské země Ukrajiny miliardy dolarů. Ta leží daleko od našich břehů, byla ale napadena jinou evropskou zemí, Ruskem. Kdyby tu USA neudělaly, stála by EU před zhroucením.
Rozhovor pokračuje, možná ho zítra dokončím, uvidím. Je zajímavý možná i tím, s jakými instrukcemi, s jakou rolí nastoupil do své funkce náš generalissimus.