O co jde v Africe a Nigeru? Obyvatele těchto zemí už nechtějí být okupování Západem
JAK SI PRETORIÁNI UDĚLALI DOMA POŘÁDEK (ALE KOMENTÁTOŘI ČESKÝCH MÉDIÍ TO VIDÍ JINAK) Často slýchám hodnocení, že vojenské převraty v subsaharském Sahelu inscenuje a řídí vlastně Rusko či Vagnerova skupina nebo nějací jiní démoni, kterým je demokracie v Africe trnem v oku. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.
Země G5 Sahel tvoří pás zemí, přiléhajících a částečně pokrývajících z jihu poušť Saharu a její polopouštní pás, zvaný Sahel. Ze západu na východ je tvoří Mauritánie, Mali, Burkina Faso, Niger a Čad. Historicky bylo všech pět zemí součástí francouzské západní Afriky, jsou frankofonní a Francouzi si v nich po celá léta pěstovali sobě oddané vazaly, provádějící jejich politiku. Dlouhé, porézní hranice mezi těmito zeměmi, ale i většina jejich území, jsou v zásadě neuhlídatelné, zvláště, když množství úkrytů a cest, skrytých v horských masivech Iforas, Ahaggar, Tassili, Air, Tibesti a Ennedi, prakticky znemožňuje efektivní územní kontrolu. Tyto rozsáhlé prostory jsou osídleny bojovnými kočovnými skupinami Tuáregů, Tubuů, Fulbů a dalších skupin, které se zabývaly po celá léta převaděčstvím, podloudnictvím i tichým odporem a gerilovou činností vůči vlastních i přeshraničním vládám.
Oblast je přitom pohádkově bohatá na nerostné zdroje a suroviny od drahých kovů přes vzácké kovy až po uran. Největší světový důl smolivce se nachází v severonigerském Arlitu a pokrývá 90% zdrojů jaderného paliva francouzské společnosti Areva.
Po celá dlouhá desetiletí byla bezpečnostním svorníkem oblasti Kaddáfího Libye. Zavražděním Kaddáfího a jejím rozpadem na válčící frakce, se celá oblast dostala koncem roku 2011 do pohybu. Nárůst počtu teroristických útoků a nestabilita v klíčových zemích potom sloužil západním mocnostem od roku 2012 jako záminka k zavedení a postupnému zvyšování své vojenské přítomnosti v oblasti. Tak v rámci francouzské operace Barkhane, došlo i na oblíbený model mnohonárodních sil, a tak se v rámci výcvikové mise EUTM ocitli v Mali a v západoafrickém Sahelu i čeští vojáci. Na vrcholu západní angažovanosti bylo v roce 2020 v oblasti zemí G5 a přilehlých zemích dislokováno více než 10 tisíc příslušníků ozbrojených sil, převážně z Francie a Spojených států, ale i z Německa, Španělska, Belgie, Itálie a dalších. Přesto se však bezpečnostní situace v zemích G5 Sahel, ani v jejich okolí nezlepšovala, ba právě naopak. Tato zhoršená bezpečnostní situace a nárůst terorismu a extrémismu uvedly pak do pohybu masy lidí, které se snažily uniknout válce nebo najít zdroj obživy někde jinde.
Tento pohyb potom sekundárně způsobil další nárůst terorismu a navíc poskytl dostatek snadno verbovatelné živé síly pro odbojové i zločinecké skupiny. EU zatím školila malijské vojáky o nutnosti genderové vyváženosti a respektu k lidským právům. Francouzi a Američané se zároveň s tím proháněli po Sahelu, sbírali informace o všem možném a spokojeně sledovali masy Afričanů, valících se přes nigersko-libyjský přechod Madama směrem na Evropu.
Ke stále se horšící bezpečnostní situaci připočtěme i stále brutálnější okrádání těchto sahelských zemí o jejich vlastní suroviny, prostřednictvím nevýhodných těžebních dohod i měnové unie západoafrického a středoafrického franku, navázaného na francouzskou centrální banku.
V neposlední řadě se stala kořenem sváru a nespokojenosti se západními protektory též ideologická doktrína západu, vnucujícího tradičním monogamním i polygamním africkým společenstvím, založených na soužití muže s jednou nebo více ženami, genderové a inkluzivistické učení.
Všechny tyto faktory vyústily v rozsáhlou lidovou nespokojenost se stavem v těchto sahelských zemích. Při nemožnosti domoci se změny politické orientace volebním procesem, po kterém i nově zvolení představitelé, končili neomylně v síti politických a finančních závislostí na Francii, která se mezitím stala symbolem vší této mizérie, došlo na vojenské převraty. Jedinou další možností, která reálně hrozila, bylo totiž rozsáhlé všelidové povstání, které by vedlo k rozpadu daných zemí a k dalším zmatkům a celkovému rozvratu.
Celý proces započal už hluboko v roce 2014, kdy jedna taková všelidová bouře vyhnala z Burkiny Faso již 27 let s požehnáním Francouzů vládnoucího prezidenta Blaise Compaoré. Nahradila ho v roce 2016 civilní vláda prezidenta Rocha Kaboré, který se však stejně jako ostatní, původně progresivní političtí vůdci zemí G5 Sahel, ocitl postupně pod vlivem Francouzů. První převrat zasáhl v květnu 2020 Mali, kde byla pod velením plukovníka speciálních sil Aissimi Goity nastolena prozatímní vláda. Následovalo hromobití v roce 2021, kdy v březnu proběhl první, tehdy ještě nezdařený pokus o puč v Nigeru proti čerstvě zvolenému prezidentu Bazoumovi. V dubnu byl potom v jakési bezvýznamné přestřelce zabit dlouholetý spojenec Francie, 31 let Čadu vládnoucí prezident Idriss Déby Itno a na jeho místo nastoupil jeho syn Mahamat, generál speciálních sil.
V květnu došlo k druhému převratu v Mali, kdy plukovník Goita svrhl prozatímního prezidenta a vládu, kterou předtím jmenoval, pro její plíživý návrat ke spolupráci s Francií a sám se chopil moci. V září padl v Guineji, přiléhající k sahelským zemím další spojenec Francouzů Alpha Condé, kterého po 11 letech vlády svrhl podplukovník speciálních sil Mamady Doumboya. Celou sérii završil potom převrat v Burkině Faso, kdy nejdříve v lednu 2022 svrhl podplukovník speciálních sil Paul-Henri Damiba režim Rocha Kaboré, který se mezitím dostal plně do francouzského vlivu a následně v září druhý převrat, kdy Damibu jako "nedostatečně radikálního" odstranil kapitán speciálních sil Ibrahim Traoré.
Jednotícím prvkem těchto změn, je bezvýhradný požadavek odchodu cizích vojsk, ukončení ekonomické a měnové závislosti na Francii a nastolení spolupráce se zeměmi bez politických a velmocenských ambicí (mezi které Rusko ani Čína rozhodně nepatří). Ironií osudu je, že všichni protagonisté této politické a generační výměny jsou zhruba stejné věkové kategorie, prošli elitními francouzskými a americkými vojenskými školami a výcvikem a vesměs se dobře znali z cvičení speciálních sil, pořádaných pro země oblasti každoročně Spojenými státy (Flintlock atd.).
Vojska z Mali a z Burkiny Faso, především ta francouzská, se mezitím přesunula na svá záložní postavení v sousedním Nigeru.
Zde v hloubi Sahary v Agadezu mezitím vznikla největší základna bojových dronů mimo území Spojených států, z kterých lze zasáhnout prakticky na kterémkoli místě v Africe a na Blízkém východě. Niger se tak stal spolu s Čadem poslední zemí oblasti, která dosud nebyla demilitarizována. Za této situace však bylo pokračování procesu generační a politické výměny zcela nevyhnutelné i v Nigeru, kde došlo v vojenskému převratu koncem minulého týdne. Tomu předcházely masové protesty a požadavek odborových centrál na odchod cizích vojsk ze země. Generál Tiani sice není tak mladý, jako sousední šéfové států, ale i on velel elitní bojové jednotce ochrany prezidenta republiky.
Poslední země oblasti, Mauritánie byla jako velmi uzavřená, tradicionalisticky a hierarchicky uspořádaná, těchto otřesů až doposud ušetřena. I tady platí heslo, že globalizace není vždy tím nejnutněji potřebným pro zdravý rozvoj společnosti.
Tak až Vám zase někdo bude učeně vykládat o vagnerovcích, zlém Putinovi a ukazovat fotky nějakých ojedinělých nešťastníků, mávajících ruskou vlajkou, vzpomeňte si na trnitou cestu, kterou jsme sahelským zemím připravili a na jejíž plody teď nevěřícně hledíme.
A ještě něco: čím víc si budeme lhát o tom, co se skutečně děje a schovávat se za aktivistické floskule, tím to bude horší (platí nejenom pro nás).
Děkujeme všem, kdo nás podporujete. právě díky vaší podpoře se nám daří monitorovat šíření islámu v ČR. Prosím nepodceňujte hrozbu islamizace České republiky! Jsme dnes jediná skupina aktivistů, která v ČR trvale již mnoho let monitoruje šíření islámu, islamismu a projevy islámského extremismu.