Před 24 lety bylo zahájeno bombardování Jugoslávie leteckými silami osmi států NATO. K tomuto bombardování daly podnět USA a opět bez mandátu OSN!  Zdroje se shodují, že příběh z Račaku byl hlavní záminkou pro následný zásah NATO v podobě bombardování Srbska. Od samého začátku jej přitom provázejí velké pochybnosti. Někteří natvrdo říkají, že tato záminka k útoku na Jugoslávii byla „vyrobena“ americkými diplomaty.

 

Konkrétně William Walker  (je mu přičítán podíl na vraždě několika kněžích, protestujících proti vládě v Salvadoru), který se stal hlavou ověřovací mise - Kosovo verification team. William Walker vstoupil společně se suitou západních novinářů do Račaku až druhého dne, 16. 1. 1999. Walker neváhal rovnou na místě vynášet kategorické soudy: „Já neváhám obviňovat vládní bezpečnostní síly. Budeme chtít vědět, kdo dával rozkazy, budeme trvat na tom, aby byla vykonána spravedlnost.“ 

 

Pak Walker procházel s novináři celou vesnicí, delegace se pohybovala přímo kolem mrtvol a podle mnohých skupina prováděla věci, které se těžko dají nazvat jinak, než jako znehodnocování důkazů.

 

Prakticky okamžitě se ale začaly objevovat pochybnosti o věrohodnosti jejich verze událostí. V první fázi se poukazovalo zejména na to, že vládní jednotky celý zásah v Račaku řádně nahlásily všem pozorovatelským misím, dokonce i akreditovaným novinářům. Představa, že by před jejich očima páchali zločiny proti lidskosti, je přinejmenším zarážející.

 

Z okolních hor byli navíc celou dobu ostřelováni bojovníky Kosovské osvobozenecké armády, takže je stěží představitelné, že by měli čas civilní obyvatelstvo shromažďovat, třídit, část následně odvést do rokle a tam uspořádat masovou popravu.

 

Později se objevovaly další argumenty, zpochybňující oficiální verzi.

 

Jugoslávští činitelé od počátku tvrdili, že celý „masakr“ byl fingován a s těly bylo manipulováno. Dokonce mluvili o tom, že měli být v boji padlí albánští bojovníci oblečeni do civilního oblečení a vydáváni za popravené civilisty. Na jugoslávské straně se objevily i výroky, že „všichni mrtví byli teroristé“.

 

Bělehradská verze byla dokazována zejména zjištěním, že na rukou zastřelených osob byly objeveny zbytky střelného prachu, což lze těžko vysvětlit jinak, než že tito lidé nedávno stříleli. Rovněž se objevily pochybnosti vzhledem k oblečení některých obětí, neboť byly zaznamenány případy, kdy tělo bylo prostřeleno, ale oblečení, které jej zakrývalo, nikoliv.

 

Zpochybňující svědectví přicházela také od novinářů, kteří využili nabídky Srbů a sledovali z bezpečné vzdálenosti útok jejich policistů.

 

Politická situace v Česku a i odpor většinové části veřejnosti zabránilo deklaraci podporující agresory a vyjádřilo se pro diplomatické řešení kosovské krize. I tak Česko poskytlo svůj vzdušný prostor NATO. Bombardování vojenských, ale i civilních cílů v srbské a černohorské části Jugoslávie trvalo 78 dní a bylo zdůvodněno nutností zabránit  humanitární katastrofě hrozící v Kosovu. 

 

Nezabránila tomu ani velká propagace hlavně v Mladé frontě a Lidových novinách.

 

Mezi podporovateli ozbrojeného zásahu byl nejvýraznější osobností tehdejší prezident republiky Václav Havel, jehož podpora NATO byla občas až servilní a dodnes je nechvalně slavný jeho tehdejší výrok "humanitární bombardování". Tento pravdoláskař tehdy řekl pro media: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů."

 

Co si budeme povídat, čistě humanitární povahu to bombardování nemělo ani zdaleka! Američané si v Kosovu okamžitě zřídili základny a i "balkánská řeznice" Madeleine Albright nevyšla naprázdno -  Za 20 milionů eur (485 milionů korun) prodala její firma Albright Group jako spoluvlastník firmy Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu, svůj vlastnický podíl.

 

Na své si přišel i generál Wesley Clark, který velel útokům NATO na Srbsko, má se svou společností Envidity koncese na těžbu v plné třetině uhelných dolů v celém Kosovu. Kosovští poslanci kvůli tomu dokonce v roce 2013 změnili zákon tak, aby bylo možné v případě „bezpečnostního zájmu státu“ jednorázově rozhodnout o přidělení licence k těžařskému průzkumu jakékoliv společnosti bez výběrového řízení.

 

Dalšími podporovateli byli Petr Pithart, Jan Ruml a současný americký prezident Biden.

 

Biden, který byl v té době senátorem, navrhl bombardovat Bělehrad, ničit mosty nebo zásobníky nafty. Apeloval na Clintona, aby tuto situaci řešil za využití všech potřebných sil, co by vedlo k ještě větším škodám a ztrátám na straně civilistů.

 

Vrátíme se ale zpět do Česka, kde útok podporovali představitelé čtyřkoalice KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a DEU. Rezervovaněji se k němu stavěli někteří členové vedení ČSSD a ODS. Tehdejší premiér Miloš Zeman a předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus se vyslovili pro pokračování diplomatického řešení konfliktu. Útoky naopak odsoudili komunisté.

 

Účinnost bombardování zpochybnil rovněž tehdejší zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii Jiří Dienstbier. Proti vojenskému zásahu se vyslovili i Miroslav Macek a Stanislav Gross i tehdejší vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Premiérem v té době byl Miloš Zeman, který nakonec podlehl nátlaku a po slibu, že nebudou bombardovány civilní cíle podepsal souhlas. Chtěla bych připomenout, že Miloš Zeman se pak později při setkání se srbským prezidentem Vučičem za bombardování omluvil a Srby poprosil o odpuštění.

 

Jak se (ne)hlasuje v europarlamentu aneb otevřený výsměch voličům od europapalášu